Máme tady únor, čas okresních konferencí a s ním se jako falešná pětka manifestují problémy roky sužující (nejen) okresní výbory KSČM, přičemž za ten nejzásadnější můžeme dlouhodobě považovat kádrovou vyčerpanost ZO a tím i OV. Nejenže členská základna a tím i vedoucí pracovníci stárnou a k obměně nedochází, ale dlouhodobě zaplavuje jednotlivé organizační prvky jakási deziluze a apatie, která bohužel má často počátek v nedobrých vztazích mezi členy strany a absenci jasně definovaných cílů a programu, jednoduše řečeno, nevíme co, nevíme s kým a nevíme jak.
Doby tajemníka Pláteníka jsou dávno pryč, dnes už předseda OV není velké zvíře, tygr okresu, je to spíše zvířátko, často vypelichaný a notně pohublý kocour a stav okresů tomu odpovídá. OV se totiž ve své mizérii s železnou pravidelností stáčí k několika předvídatelným sebedestruktivním variantám řešení.
V té první, která nemusí nutně nastat všude, se vedení dočasně chytnou dovedové mající dojem, že to bude nezávazná legrace a předsednictví jim zajistí nějaké to místo na kandidátce nebo si takhle potřebují pošimrat ego, že to na toho předsedu nakonec dotáhli (a mohli by se se dostat i výš), jsou zvoleni, protože protikandidát není, všichni doufají, že to dobře dopadne, ale začíná jízda do Nikam. Pro okres bohužel neudělají nic (dobrého), nemají žádnou koncepci, neúspěchy svádí na ZO, plénum OV nebo na ÚV, na ty „objektivní příčiny“ , a po pár letech nicnedělání zahrabou OV ještě hlouběji, než byl na počátku jejich „nevládnutí“, aby se po anglicku „vymizeli“, ale stále zůstávají v pohotovosti, kdyby „náhodou“…
Mocenské vakuum se pak zvrhne v další fázi, a to je hledání mesiáše nebo alespoň převozníka. Mesiáš je v myslích delegátů (okresní) konference bájná postava, ideálně ještě mladý (čti: ne důchodce) a inteligentní člen strany, jež by aktivně, nejlépe sám a s Všeználky za zády vytáhl okres (kraj, stranu) z toho bahna , ve kterém je. To samozřejmě nefunguje, mesiáši jsou vzácní (na rozdíl od osob s mesiášským komplexem) a ti co by zvládli takovou šichtu sami, jsou zhola „úzký profil“. „Mesiáš“ se pak změní ve vyhořelého mesiáše nebo se stane převozníkem.
Nastupuje pak fáze poslední, hledání (alespoň) převozníka, jak je to v té pohádce O třech zlatých vlasech děda Vševěda: někoho, komu by se dalo vrazit veslo do ruky a utíkat pryč, než dotyčnému dojde, co to obnáší a začne hledat dalšího troubu. Převozníka na okrese většinou (ještě) najdou a převozník okres převáží od jedné konference k druhé, ale okres nikam neroste, chřadne více a více a najednou se jaksi mimochodem z převozníka stává pouhý horší „správce baráku“ – u těch OV , které ještě jsou v ten moment v takové kondici, že barák mají! A dostáváme se do fáze poslední: pasivní (vy)hnití okresu. Samozřejmě existují různé odstíny a kombinace výše uvedených kategorií, málokdy je to čistá varianta, někdy se i převozník snaží dělat „to nejlepší“, ale ono to nestačí, případně se mesiáš znechucen poměry změní v převozníka nebo jen líného oportunistu. Vražedné na převozníkovi je právě to, že vlastně nic nevede, okres se jaksi pohybuje samovolně gravitací a tohle nicnedělání je extrémně destruktivní pro tu část členské základny, která o nějakou aktivitu (ještě) stojí.
Poučení, které z toho vyplývá je, že nelze hledat izolovaně jednu osobu, které by se dal okres (kraj, strana) pověsit na krk, ale je nutno mít tým vzájemně kompatibilních a akceschopných lidí tak, aby předseda měl alespoň použitelný výkonný výbor či ideálně i schopné plénum. Ale to už je na naši stranu příliš mnoho (schopných) lidí vzhledem k tomu, jaká je u nás kádrová bída. Výše uvedené se dá samozřejmě přiměřeně aplikovat i na krajské výbory a konec konců i na předsednictvo KSČM, mění se jen rozměry katastrofy, které rádoby mesiáši a převozníci způsobí.
Jenže kde brát, když v dnešní době je problém sehnat i kandidáty do pléna OV či do výkonného výboru ? V době, kdy je problém sehnat i předsedu ZO ? V době, kdy předseda okresu vážně přijde s myšlenkou, že není-li OV schopen najit ani delegáta do pléna ÚV, okres mít tedy delegáta vůbec nebude? A především, když už se podaří někoho do uvedených funkci nalézt, často je vykonává pasivně, bez zájmu, nebo vyloženě špatně a vždy se vkrádá argument „co byste chtěli, já to přece dělat nechtěl, můžete si sehnat lepšího, když se vám to nelíbí“ a protože lepší není, následuje hluboké mlčení a ignorování toho, že je to vykonáváno špatně, anžto je to lepší než vůbec (resp. je to lepší, než kdyby se to začalo řešit nasazením dotyčných kritiků, což je taková další obranná linie, když je něco děláno špatně „tak si to pojď dělat sám„).
V plénu se pak v důsledku kádrového vyčerpání objevuje několik skupin osob:
Pasivní vysedávači – kejvalové, nic nezkazí, ale taky nic neudělají, prostě (tiše) sedí. Přišli, protože je někdo přesvědčil, že to je třeba nebo protože tam seděli už minule, jejich jedinou devizou je schopnost dorazit na plénum OV, aby bylo usnášeníschopné.
Pak existuje velice malá skupina lidí, kteří opravdu něco dělají, někdy sami na vlastní pěst, zoufale se snaží o nějakou aktivitu, často jsou označování za potížisty (a někdy mylně za „kritiky“), aby nakonec skončili s poznáním, že to nemá smysl a jsou za kašpary, kteří „furt něco mají a chtějí dělat“, takže zahořklí odchází nebo se z nich stanou pasivní vysedávači.
Mezi kádrově nejdestruktivnější skupinu ale patří všemožné skupiny „kritiků“ . Abychom si hned zkraje rozuměli: na kritice není nic špatného – je-li prostředkem k upozornění na problém a jeho odstranění , ne samoúčelným cílem či dokonce prostředkem k vyřizování osobních účtů. Nekončící „kritika“ dokáže zlikvidovat každou aktivitu, každého mesiáše a převozníka, vede k situaci, kdy nejlepší je nic nedělat, protože kdo nic nedělá nic nezkazí, přičemž konečným stupněm je přepnutí se do „pasivního módu“ nebo odchod ze strany, jelikož „tohle“ nikdo nemá za potřebí .
Kolik schopných lidí odešlo, protože místo pomocné ruky se našel spíš klacek, kterým je někdo systematicky řezal po hlavě ? Kolik lidí odešlo, protože atmosféra ve straně (ZO, OV…) se stala eufemisticky řečeno „nesoudružskou“ ?
Kritiky bychom tak mohli rozdělit na různé podskupiny – na ty, kteří věci opravdu rozumí, na ty kteří nerozumí ničemu, ale o to jsou hlasitější , důraznější a agresivnější, na ty kteří kritizují, aby se věci zlepšily, na ty kteří kritizují, protože nic jiného jako činnost neumí a dokládají tím svou „cenu“ pro kolektiv a nebo mají nějaký „osobní“ problém s kritizovaným/i, dále na ty, kteří s kritikou navrhují i použitelné řešení a na ty kteří jen kritizují, ale jak věci zlepšit neví nebo navrhují nepoužitelné rádoby řešení a ty kteří raději už přijdou k hotovému, v neposlední řadě na ty, kteří nejen navrhují řešení, ale jsou ochotni pro něj dokonce i něco udělat. Poslední skupina je absolutně nejvzácnější ; najít někoho, kdo je schopen objektivně identifikovat, pojmenovat problém, ideálně bez osobních předpojatostí, navrhnout v praxi použitelné řešení a podílet se na něm, takového hledat na OV s mikroskopem v ruce…
Troufám si tvrdit, že na každém okrese je spousta lidí, kteří by byli ochotni a schopni i (něco) dělat, mnohdy překvapivě i přes svůj věk, když největším limitem je zhusta omezená schopnost pracovat s počítači, ale jsou izolováni, vzájemně o sobě neví, chybí jim nějaké vedení ve smyslu koordinace a vytyčení cíle a v neposlední řadě jsou často zmítání různými osobními antipatiemi a sympatiemi leckdy naprosto nejasného původu, vzniklými z různých drbů a vyložených intrik, které se ovšem v čase přetavily v solidní zášť a neochotu s tím či oním spolupracovat „protože…“ a slabý (ne)předseda to není (ke škodě okresu) schopen řešit. Tím se i tak zoufalý „kádrový potenciál“ vyčerpává ještě více a je opravdu složité dát dohromady funkční skupinu lidí, která by se spojila za účelem dosažení nějakého zlepšení a nešla si vzájemně po krku či nezabředla do pohodlí pasivity….a jsme zpět u převozníka, vysedávačů a pohodlného vyhnívání.
Zoufalý stav některých okresů samozřejmě nemá původ jen v nich. Odráží bohužel i stejně zoufalý stav základních organizací, se kterými se nepracuje (což by bylo na velké povídání), krajských výborů a především (ne)vedení KSČM (ještě větší povídání), když mnozí „dole“ pořád čekají, že řešení přijde „shůry“ , že nám z Prahy pošlou nějaký zázračný recept, ale takto to bohužel nefunguje. Právě současná snaha věnovat se jen mocenským „vrcholu(ům)“ KSČM (a fakticky ani ne KSČM) se nám vymstila (nejen) v posledních volbách a celý tento přístup by nejlépe ilustrovalo heslo „navrch huj, dole fuj“.
A toho „fuj“ je dole čím dál více a co hůře, přestáváme ho vidět. Začala se nám tady vkrádat určitá profesionální slepota, marasmus trvá tak dlouho, že už je „standardem“ a v podstatě jsme rádi, když to funguje alespoň trochu. Stav ZO a OV, který by ještě před 10 lety byl považován za alarmující, před 20 lety až děsivý je dnes brán za v podstatě uspokojivý – efekt „vařící se žáby“ nás dohnal se všemi důsledky.
Tedy závěrem, chce-li někdo dělat předsedu (ať již ZO, OV, KV, ÚV), měl by znát odpověď na tři otázky pro děda Vševěda:
- S kým: bude mít lidi, kteří budou ochotni a schopni s ním pracovat a sdílet vizi?
- Co: chce dosáhnout, kam hodlá vést okres , jaké (konkrétní) budou cíle?
- Jak: toho chce dosáhnout, jaká řešení a jakými prostředky, jak materiálně a personálně zabezpečená a jsou kompatibilní s 1)?
Bez odpovědí na tyto otázky nemá smysl se vůbec o předsednictví ucházet nechce-li dotyčný skončit jako vyhořelý mesiáš, převozník či ještě hůře jako hrobník svého okresního výboru (a nejen toho).
Delegáti okresních konferencí by si naopak měli položit otázku, co pro okres udělal jejich současný předseda, jak se mu dařilo okres vést , zda ho vůbec (někam) vedl a s jakými konkrétními výsledky – pokud je to tedy vůbec zajímá – a jak mu v tom plénum a VV byly nápomocny! Je totiž jasné, že některé okresy budou velice rády i za převozníka, doufajíce, že snad časem seženou mesiáše, zejm. když plénum i výkonný výbor jsou přehlídkou pasivity a nebo ještě hůře několika rozhádaných skupin, které předseda nesjednocuje, ale spíše naopak.