Pozdě, ale přece i KSČM začala uvažovat o tom, že se blíží volba prezidenta a není jiného zbytí než se k tomu nějak postavit. Pozdě, jelikož vzhledem k akčnosti KSČM je zbývajícího času ani ne 12 měsíců do voleb až příliš málo na to co uděláno jest a co se udělat ještě musí, a to mluvíme o optimistické variantě, že volba bude v řádném termínu. Prostě a jednoduše: o prezidentovi a kampani se mělo přemýšlet tak v roce 2021, kdy se začala objevovat první jména a i levice/KSČM měla začít shánět a formovat osobnost, kterou by mohla jako kandidáta do voleb postavit a zároveň jí postupně vybudovat dostatečnou PR základnu, protože zejména u kandidáta neposkvrněného politikou půjde především o to dostat ho do podvědomí lidí, což není věc nemožná, pokud se podíváme např. na senátora Drahoše, v každém případě je to ale věc časově a finančně náročná a neudělá se přes noc.
V minulé i předminulé volbě KSČM však na navržení vlastního kandidáta rezignovala a v zásadě jsme se spokojili s tím, že (levicovým) kandidátem na prezidenta byl a bude Miloš Zeman, jakkoliv se dalo pochybovat o tom, zda je to zejm. pro druhé období volba rozumná, ale jiné (lepší) jméno se neobjevilo.
A stejně jako před (před)minulou volbou se nyní objevila otázka, jak se vlastně k volbě prezidenta postavit, překvapivě se stejnými možnostmi: vlastního kandidáta nebo žádného kandidáta (čti: pasivního přihlížení, jak to dopadne a čekáním na druhé kolo).
Když se trochu zamyslíme nad danými variantami, vyjde nám pro tentokráte asi toto:
Vlastní kandidát – vzhledem k tomu jak je vnímána KSČM ve společnosti a k parlamentnímu debaklu, by bylo nezbytné, aby to byl kandidát nejlépe nestranický a veřejně známý. Ovšem ne nechvalně známý. A to bohužel ani jeden z “uvažovaných” , tj. Josef Skála a Vojtěch Filip nesplňuje.
Oba mají trvající dlouhodobý problém přímo v KSČM, akorát jde o problém zrcadlově obrácený – tedy ten kdo může Skálu, nemusí Filipa a naopak. Je nabíledni, že tento rozpor by se přenášel i do kampaně, bylo by toho zhusta (nejen z venku) využíváno a končilo by to pasivní resistencí části členů a sympatizantů a znevěrohodněním kandidáta navenek, a to jsme se ani nedostali ke “kvalitám” a schopnostem nutným pro vykonávání úřadu prezidenta. Krom toho jde v obou případech o členy strany, což výrazně omezuje jejich volitelnost lidmi mimo záběr KSČM. Jestliže Josef Skála říká, že to byl nápad předsedkyně Kateřiny Konečné, nenapadá mě jiné vysvětlení, než že je to „nominace pro nominaci“, aby se „skálovcům“ zacpala ústa a místo stavu strany řešili presidentskou volbu. Má-li mít kandidát KSČM alespoň hypotetickou šanci na úspěch, muselo by jít o nějakou komunistickou reinkarnaci Karla Gotta, jinak půjde jen o vyhození peněz za kampaň, zcela neadekvátní následnému politickému / PR přínosu pro KSČM, což je zejm.s ohledem na blížící se obecní volby pro nás příliš drahý špás.
Žádný kandidát – je varianta nejlevnější a nejpohodlnější. Ovšem také KSČM nepřináší vůbec nic a jen veřejně potvrdí, že s námi už se počítat opravdu nemusí vůbec nikam. Paradoxně by tato varianta nakonec zřejmě v důsledku vyústila v (naši) podporu kandidáta, který má na svědomí značnou část našeho parlamentního debaklu ve volbách v roce 2021: Andreje Babiše. Je pravděpodobné, že Andrej Babiš do voleb půjde a že na konec bude mít největší šance se propracovat do druhého kola (bude-li)…a jestliže v prvním kole budou na pravici profesionální antikomunisti jako Miroslava Němcová, válečníci (či spíš„warmongeři“) typu generála Pavla a pravdoláskařští eurohujeři typu senátora Fischera, je směřování volby jasné a KSČM bude odsouzena k podpoře Andreje Babiše, jelikož kolo druhé bude ve stylu všichni proti Babišovi (nebo pro Babiše).
Společný kandidát – za nejlepší a nejreálněji variantu z pohledu náklady/přínos, proto považuji variantu třetí, překvapivě příliš nezmiňovanou, a to podporu cizího, pro nás přijatelného kandidáta, u kterého je značná názorová shoda, s tím že by to byl kandidát společný. A pokud myslím podporu, tak podporu otevřenou, veřejnou, o které se nebude bát mluvit ani daný kandidát, jeho strana, ani KSČM a nepůjde jen o nějaké polotajné „sympatizování“, podporu takovou jako by šlo o kandidáta našeho. KSČM v tomto ohledu má možnost nabídnout výraznou pomoc při dosažení 50000 podpisů nutných pro kandidaturu i PR podporu na levicové části spektra v kampani. Není to tedy tak, že bychom neměli co nabídnout a šlo by z naší strany jen o nějakou černou jízdu, kdy bychom mohli jen držet ústa a krok. Bylo by záhodno, když by se ve spolupráci s SPD a/nebo ČSSD takovou nadstranickou osobnost podařilo objevit a postavit jako protiváhu kandidátům, kteří otevřeně hlásají, že zájmy ČR budou pro ně až druhé, hned po zájmech EU a NATO.
Zůstává nám tedy ta kardinální otázka, zda KSČM, SPD a ČSSD (a jejich vůdcové) budou schopny překročit vlastní stín směrem ke spolupráci nebo předvedou každá osamocené „plácnutí“ do vody či jen pasivní sledování frkotu pravice kolem.