Každý rok se odehrává v ČR zajímavá hra, a to jak (Ne)slavit osvobození ČSR ve II. světové válce a každý rok přichází různé skupinky, ať již shora či zdola s nápady, jak tuto hru vylepšit. Svým způsobem je příznačné, že se v tomto pohybujeme „ode zdi ke zdi“, což je vždy zapříčiněno aktuální (geo)politickou situací a nutností osvobození správně vidět a umět se k němu (v danou chvíli) politicky přijatelným způsobem postavit , než proud událostí nabere jiný směr a bude opět třeba věci přehodnotit dle aktuální potřeby a vyhovět potřebám BIS pod velením užgenerála Koudelky, aby se odstranil z našich hlav ruský vliv. Musím přiznat, že tento extrémně flexibilní přístup, dnes ještě posilovaný propagandistickými účely v aktuálním konfliktu Ukrajina x Rusko, mě velmi irituje…. Proto vlastně vzniklo toto drobné povzdechnutí, které neodráží události jen v posledním roce, ale bere zřetel i na různá vyjádření různých osob v letech minulých, jelikož jen tak je patrný určitý směr, kam se kradmo posouváme.
Rudoarmějci, Rusové a ti OSTATNÍ….
Je třeba podotknout hned na začátek, že osvobození ČSR se v roce 1945 mimo jiných „dopustila“ Rudá armáda Sovětského svazu. Tato skutečnost je zejm. v dnešní době poměrně dost důležitá a pro mnohé také krajně nepohodlná.
První fakt, který z ní totiž vyplývá je, že v této armádě byli víceméně nasazeni obyvatelé celého Sovětského svazu (jednotlivých národností/svazových republik). Je tedy poněkud nefér tvrdit, že nás osvobodili Rusové (…a bohužel na stejnou skutečnost je třeba pamatovat, co se týká událostí v roce 1968, kdy to opět byla vojska CELÉHO Sovětského svazu + států VS, i když by se dnes kdekomu líbilo, zredukovat Sovětský svaz pouze na Rusko/Rusy).
V tomto ohledu vzniklo, co se týká oslav osvobození, komplikované dilema, jestli a komu vlastně to osvobozování přiznat, komu děkovat (resp. čí vlajky třeba vyvěsit). Asi nejpřípadnější by bylo vyvěsit vlajku SSSR, ale jednak je to stát zaniklý a především pro část české společnosti má tato vlajka jisté komunisticko-totalitní konotace, tedy ačkoliv by to celkem řešilo ošidný problém, bylo by to v ČR těžko stravitelné. Objevila se tedy varianta druhá, která spočívala ve vyvěšování vlajky Ruské federace, což jak bylo řečeno výše, přehlíží ostatní následnické státy SSSR (a že je jich poměrně hodně, je těžko představitelné vyvěsit vlajky všechny) a v souvislosti s událostmi na Ukrajině, se stalo vyvěšování ruské vlajky nepřijatelným či dokonce potenciálně trestným. A tak někde se prostě přestala vyvěšovat jakákoliv vlajka, krom české, protože to je ideologicky nejčistější řešení…a někde se vyvěšuje nově ta Ukrajinská, protože to jsou aktuálně ti „praví“ osvoboditelé.
Problematický je v ČR vůbec dlouhodobě výklad toho, kdo se o osvobození ČSR zasloužil více, které zásluhy by si měl kdo připsat a komu se teď klanět, když na východ je to nepohodlné. Při pohledu na mapu ČSR a demarkační linii by se zdálo, že je to jednoduché, ale přeci jen přetrvává snaha vytvořit dojem, že snad zásluhy USA a SSSR o osvobození ČSR jsou srovnatelné či dokonce že nás Američani osvobodili tak nějak víc, opravdově, protože to mysleli upřímně (na rozdíl od Sovětů, kteří nás a priori chtěli zatáhnout do východního bloku).
Západní spojenci (US Army) obsadili cca 11,4% území ČSSR, případně pokud bereme území ČSR (k roku 1921) tak 10,4% . Zbytek, tedy drtivá většina území Československa (ať již vezmeme plochu, v kterémkoliv období, a to včetně samostatné ČR), byla osvobozena Rudou armádou (+ jednotkami rumunskými, československými). Druhým rozměrem osvobození jsou ztráty obou armád na území ČSR: u US Army přišlo celkově o život 116 (slovy: stošesnáct) vojáků, a to na celém území ČSR obsazeném až k demarkační linii (při osvobozování Plzně padl jeden /1/ voják). Rudá armáda při plnění bojového úkolu na území ČSR přišla o 122 392 lidí. Nejmasivnější ztráty byly v oblasti SR, ale i v oblasti Brna, Opavy, Ostravy, což je nejlépe vidět na vojenských hřbitovech tamtéž.Už jen z těchto čísel vyplývá, že lidské a materiální zdroje vynaložené na osvobození ČSR ze strany SSSR výrazně převyšují ty vynaložené USA a území obsazené/osvobozené je nesouměřitelné, i přes snahy tvrdit, že kdyby Američani mohli, dojeli by až do Prahy, což je možná pravda, ale historicky nezměnitelným faktem zůstává, že tehdy tam nedojeli
…
Samostatnou kapitolou je osvobození Prahy, do kterého po roce 1989 vstoupil nový prvek, a to Vlasovci, kteří se ve světle porážky Německa rozhodli pět minut po dvanácté změnit stranu, a jejich nenápadná glorifikace jaksi „na truc“ Rusku, které dlouhodobě považuje Vlasovce za zrádce a přisluhovače fašistů. I k těmto individuím jsme v rámci hledání „náhradních“ hrdinů, kteří by v aktualizovaném narativu osvobození nahradili Rusy (tj. ty zlé rudé Rusy), našli v naší pokrokové společnosti cestu.
Padouch nebo hrdina o tom rozhodne ….. pan Svěrák
Na působení Rudé armády se zejm. po roce 1989 začala nabalovat umně vytvářená negativní propaganda… Špinavý rudoarmějec kradoucí hodinky a vysavače se stal dobovým (polistopadovým) obrazem osvoboditele (případně též rudoarmějec opilý a znásilňující). Filmy jako Po strništi bos, Želary a další informační kanály nenápadně šířené špíny zapracovaly na tom, abychom se s rudoarmějci nebo vůbec Rusy jako „skoro-zločinci“ nemuseli dále příliš zdržovat, protože nám tady vlastně spíš problémy působili, a to „osvobození“ tedy tak nějak nestálo za to. Na tomto výkladu jsou zajímavé tři věci….
V prvé řadě, pokud jde údajnou trestnou činnost příslušníků Rudé armády, zejm. o obligátní krádeže a znásilnění, nikdy není k dispozici popis konkrétního skutku, času, osoby – vždy jde o informace, ve stylu „babička spolužáka mého bratrance vyprávěla, že jejímu známému ukradl rudoarmějec hodinky“ , tím se samozřejmě zcela vyloučila možnost zabývat se konkrétními incidenty a jejich počtem, ať už jde o „krádeže“ nebo vážnější trestnou činnost. Z trestné činnosti RA se stala městská legenda, „urban legend“, u které už není třeba ověřovat zdroj, pravdivost a něco dokazovat, protože to „tak per se je“, prostě protože to tak „někdo“ říkal (nebo to bylo v televizi). Podobným směrem napřeli snahu i různé pseudovzdělávací instituce, které přiznávají, že i Spojenci (US Army) se sice dopouštěli nepravostí, ale určitě ne tolik jako RA a opět vzniká dojem, že jde o „daný“ fakt, nepřekročitelné dogma, které nelze nějak zpochybnit nebo vyvrátit „Existuje nespočet dokladů, které potvrzují obdobné činy německého wehrmachtu, americké armády, ale i československých jednotek. V žádném případě to však nemá a nesmí omlouvat či bagatelizovat skutky, kterých se Rudá armáda během osvobozování dopustila. Není podchyceno (a ve své podstatě ani podchytit nejde), ke kolika případům znásilnění, napadení či okradení Rudou armádou v Československu došlo.“ (a v tomto směru jsou dnes v rámci výuky vzdělávány další generace blíže zde). Snad jen v jediném má svěrákovská propaganda „Po strništi bos“ pravdu – rabování a další trestná činnost se opravdu trestala tvrdě, včetně zastřelení, právě proto, aby se z armády osvobozující nestala armáda rabující. V daném kontextu je třeba i připomenou prokazatelně daný rozkaz RA velitelům armádních útvarů operujících na území ČSR, který jednoznačně přikazuje zajistit následující:
Šifrovka č. 2310 z 7.5.1945
Při vstupu vojsk Frontu na území Československa přijmout veškerá opatření, aby chování k obyvatelstvu bylo přátelské a slušné. Žádné konfiskace ani vyvlastňování majetku u obyvatelstva nečinit.Za trofeje považovat pouze to, co zanechaly německá vojska.Spojit se s nově vytvořenými orgány vlády na místě a poskytnout vzájemnou pomoc s vyhnáním Němců z území Československa. Nedopouštět se žádného násilí a nepřístojností ve vztahu k obyvatelstvu. V ostatních případech se řídit dohodou mezi naší vládou a vládou Československé republiky z 8.5.1944. (blíže Шифровка № 2310 от 7 мая 1945 года 1-го Украинского фронта . )Z toho vyplývá, že jednak si bylo velení RA potenciálních problémů vědomo a že existoval příkaz těmto problémům předcházet a řešit – jak moc se to dařilo, je věc jiná, dnes těžko ověřitelná.
Na druhé straně jsou v současné verzi osvobození taktně přecházeny problémy, které zde působily jednotky americké armády, protože to se do (současné verze) osvobození a rozesmátého Američana rozdávajícího žvýkačky a nylonky, nehodí, ačkoliv problémy prokazatelně existovaly:„Citujme i z dalších četnických hlášení. 2. listopadu 1945: „Množí se incidenty vojínů americké armády. Tito dne 5. října 1945 na nádraží v Českém Krumlově ohrožovali pistolemi a noži civilní osoby a jednoho příslušníka SNB. Téhož dne nezjištěný americký vojín střílel oknem do kuchyně prvého praporu 1. pěšího pluku Mistra Jana Husi v Českém Krumlově, při čemž zranil na krku kuchaře a pomocnici. Americký vojín rozbil 4 výkladní skříně a přepadl občana B. Lovčíka. Člen SNB Cynk byl americkým vojínem udeřen do tváře. Dne 22. října 1945 ztýrali 3 američtí vojíni 7 československých občanů. Ztýraný občan Sedláček byl 12 hodin v bezvědomí. Občanu J. Stejskalovi odcizili 7 000 K a potravinové lístky. F. Sedláčkovi 2 000 K a náramkové hodinky a V. Polákovi strhli z klopy kabátu československou trikoloru.“ Podobně problematická situace byla i v Plzni, kde se naše bezpečnostní sbory dokonce dožadovaly příchodu Svobodovy armády a „vyhnání Američanů“. Máme zde tedy opět dvojí metr, kdy prohřešky jednoho jsou taktně zametány pod koberec ?….a údajné prohřešky druhých umně využity.
Konflikt na Ukrajině a potřeba nové verze osvobození ČSR
Se zhoršováním situace na Ukrajině, počínaje anexí Krymu a konče Speciální operací, dostala se problematika osvobození ČSR Rudou armádou do ještě zapeklitějšího postavení. V prvé řadě se objevila pro propagandisty komplikovaná otázka, jak vyčlenit Ukrajinu a Ukrajince ze všechno negativního a přitom jim zachovat podíl na osvobození Č(S)R. Takovým zoufalým pokusem bylo tvrzení bývalého velvyslance Ukrajiny v ČR Jevhena Perebyjnise , že 60-80% vojáků pěchoty Ukrajinských frontů tvořili Ukrajinci (název Ukrajinský front, nemá nic společného s národností jednotek, ale s prostorem operačního nasazení, např. jako armádní skupina Střed), ergo že to byli vlastně Ukrajinci, kdo nás „většinově“ osvobodil.
Pan ex-velvyslanec (aniž bych přiznával pravdivost jeho tvrzení, co do uvedených počtů) zapomněl na druhou stránku osvobození, kterou propaganda tvrdě razila dosud, a to „zločiny“ Rudé armády na území ČR. Máme tomu rozumět i tak, že i 60-80 % údajné trestné činnosti Rudé armády na území ČSR, tj. údajných krádeží hodinek, vysavačů a znásilnění spáchali ukrajinští vojáci v řadách Rudé armády? Nebo to s tou kriminalitou nebylo tak horké? Hádám, že tak to asi pan ex-velvyslanec nemyslel, ale ono nelze sedět na dvou židlích hrdiny a padoucha najednou, zvlášť když na té jedné už česká protiruská (protisovětská) propaganda nařízla dvě nohy.Nebo i zde upravíme nakonec narativ tak, aby vyhovoval dnešní propagandistické potřebě, tedy že osvobození realizovali Ukrajinci a trestnou činnost páchali Rusové, resp. příslušníci dalších národů SSSR v řadách Rudé armády? Vyloučeno dnes není nic – s informacemi lze pořád pracovat a některé poněkud upozadit a jiné postrčit dopředu ve světle aktuální válečné potřeby.
Narativ Ukrajiny jako osvoboditele se ještě více komplikuje až příliš velkou příchylností Ukrajinců k fašistické minulosti. Nejde jen o otázku Banderovců, na které mají zejm. na Slovensku a v Polsku nepěkné vzpomínky, ale především o glorifikaci a vzpomínání na SS-Freiwilligen Division „Galizien“ a její členy rekrutované z dobrovolníků na území Ukrajiny. Jakkoliv by to možná v dnešní době někdo rád „bagatelizoval“ nebo označil jako (ruskou) dezinformaci, protože to pořád představuje pro západ velkou třecí plochu, nelze odhlédnout od toho, že rozsah ukrajinského „vzpomínání“ je takový, že i ministerstvo zahraničí státu Izrael na to muselo v minulosti reagovat: „The Ministry of Foreign Affairs is concerned at last night’s parade, held in the heart of the city of Kiev, to mark the establishment of the SS “Galicia” Division. The SS Waffen units were involved in some of the worst crimes that took place during the Holocaust….We condemn the continued glorification of Nazi collaborators and expect the Ukrainian government to unequivocally condemn all such phenomena and prevent them from being repeated.“ (Ministerstvo zahraničních věcí je znepokojeno včerejší noční přehlídkou, která se konala v centru města Kyjeva u příležitosti založení divize SS „Galicia“. Jednotky SS Waffen byly zapojeny do některých z nejhorších zločinů, ke kterým došlo během holocaustu. …. Odsuzujeme pokračující glorifikaci nacistických kolaborantů a očekávám, že ukrajinská vláda jednoznačně odsoudí všechny takové jevy a zabrání jejich opakování).
To samo o sobě by mělo dostatečně signalizovat, že snaha rehabilitovat prvky nacionalistické a fašistické minulosti Ukrajiny rozhodně nekončí a je na státech EU, jak se k tomuto postaví (nejen pokud jde o osvobození), jakkoliv je zřejmá snaha o bagatelizaci a vykládání těchto událostí spíše ve světle ukrajinského nacionalismu, který je méně křiklavý než fašismus.
Západní Čechy, Plzeň a americká armáda – pohádky na pokračování
Poslední kapitolou, která si možná zaslouží vlastní odstavec je otázka osvobození Plzně. Podobně jako se stala Praha na dlouhou dobu výspou osvobození Rudé armády, na čemž má asi do značné míry tvorba Jana Drdy , stala se Plzeň po roce 1989 (opět) výspou toho amerického osvobození, které bylo poněkud netakticky upozaďováno v dobách minulých , a o to více se prožívá na Slavnostech „svobody“ teď. Toto zbytečné upozaďování Američanů působí zpětně zhola nesmyslně, zejm. když jedna z dosud těžko překonaných knížek o západní frontě – Invaze od Miloše Hubáčka – vyšla v nákladu 61000 výtisků právě za minulého režimu v roce 1984 a tedy existence západních spojenců byla veřejnosti známa.
.Jak již bylo řečeno výše – ztráty Americké armády v Plzni byly minimální – 1 voják, který notabene byl zraněn v Bdeněvsi (tedy ani ve v Plzni samé). Vysvětlení těchto ztrát je celkem jednoduché – v Plzni podobně jako v Praze probíhalo, již před příchodem Američanů, povstání a především jednání s Wehrmachtem a realita byla taková, že povstalci měli v době příchodu značnou část Plzně pod kontrolou, přičemž největší přínos americké armády v Plzni můžeme spatřovat v tom, že se německá posádka – která přešla do obrany, nechtěje se vzdát povstalcům – pod velením gen. Georga von Majewskiho měla konečně komu kapitulovat (tj. mj. svěřit svou bezpečnost), protože generál trval na podepsání kapitulace pouze do rukou vyššího důstojníka americké armády.Pokud dnes pan ministr Baxa tvrdí, že se ve škole učil (jako obyčejně nám chybí jméno učitele/školy – další z „urban legends“), že Plzeň osvobodili Sověti v amerických uniformách, je to smutné, jednak protože i „totalitní“ učebnice (níže z roku 1974 i výše atlas 1976) z doby socialismu účast Američanům na osvobození ČSR přiznávají, ale především, protože osvobození Plzně měli na svědomí převážně čeští povstalci, což se ovšem příliš nehodí „do krámu“, jelikož zásluhy českých (plzeňských) povstalců dávají pořádnou ránu zásluhám amerických hrdinů osvobozujících Plzeň. Blíže k osvobození Plzně lze doporučit knížku Jak to bylo s osvobozením Plzně? od Dr. Boštíka, která krom fotografické přílohy popisuje i časovou osu včetně výpovědí pamětníků.Mluvíme-li však o osvobození Plzně, nelze vynechat i otázku jejího zcela nesmyslného osvobozovacího masivního bombardování 2 týdny před koncem války (25. 4. 1945), kdy byly zcela zničeny Škodovy závody a Plzeň jako celek utrpěla rozsah škody, které předčila škody utrpěné za celou válku. To že v tomto „americkém“ osvobozovacím činění nebyla Plzeň sama dokládají i nálety na menší obce např. 26.4. 1945 – Klenčí pod Čerchovem (vyhořel rodný dům J. Š. Baara, radnice, fara ad. – z vojenského hlediska měl tento nálet nulový význam). Tedy při hodnocení osvobozování ze strany US Army, je třeba započíst i tyto drobná nedorozumění, na která se při Slavnostech svobody snadno zapomíná.
